| 30.1. 2006 Bosý kovboj aneb Jak to začalo | ||
(ihahateam) Rozpálené telegrafní dráty jemně pobzukávaly v tetelícím se dechu poledního slunce. V táhlém údolí se nezachvěl ani lísteček. Cizinec stál pružně a zároveň uvolněně jako horská puma v úzounkém stínu cisterny a hlaveň jeho karabiny kreslila mezi kameny krátkou křivolakou linku. Pod prohnutým lemem černého stetsonu probleskávaly ocelově šedé oči, které bedlivě sledovaly nehybnou načervenavou krajinu až k čáře obzoru. Na prachem zšedlých záhybech jeho dlouhého pláště se třpytilo několik slídových šupinek. Silnice sálala jako potok rozžhavené lávy. Muž zvolna přenesl váhu na špičky, sykl bolestí a zhoupl se zpět na paty. Byl bos. |
||
Asi takhle nějak jsem se cítil před mnoha lety, kdy mne můj aktivní jezdecký koníček opět postavil před každoroční nutnost nákupu dalších echt kovbojských bot. Ti zkušení vědí, o čem mluvím, pro ty ostatní zmíním jen jejich cenu, pohybující se mezi třemi a deseti tisíci korunami. Měl jsem za sebou čerstvé pochopení známé koňácké zkušenosti "Ať máš botky z ryzího zlata, za rok ti shnijou natotata", pravý palec mi totiž koukal z široce otevřené žraločí tlamy mých neobyčejných, ručně šitých a elegantně zdobených koní za třista doláčů. Tyhle nekřesťanské peníze jsem investoval na radu jednoho spokojeného starého kovboje, který nosil stejné boty už šestým rokem (až po čase se mi doneslo, že onen starý muž v těch botách sedával hlavně v neděli v hospodě). Vkládal jsem do jejich originál americké trvanlivosti velkou naději, ale vydržela mi spolu s botkami téměř přesně rok, stejně tak jako u předchozích španělských koní z Pinta za třetinovou cenu.
Tehdy jsem věděl, že se žádný majitel westernstore nezatetelí radostí nad mou návštěvou, neboť v koutku peněženky na mne mrkala má poslední tisícovka. Musí být ještě nějaké jiné řešení, caramba! A protože štěstí skáče na záda těm připraveným, vstoupil jsem do (dnes už neexistujícího) sekáče na Florenci, kde se v koutě krčilo několik párů těch správných jetých bot po pěti stovkách. Hned jsem si odnesl dva páry a po týdnu i ty ostatní. Nejdříve se obulo osazenstvo našeho ranče, posléze přátelé, potom přátelé přátel... pak zavolali kamarádi z Moravy a z Krkonoš, že slyšeli... po nich jejich kamarádi... a kamarádi kamarádů...
Když po nějaké době zmíněný dvorní sekáč zavřel krám, odmítla to samovolně vzniklá komunita našich odběratelů vzít na vědomí a dožadovala se nesmlouvavě dalších levných věcí. I oslovili jsme našeho známého dovozce textilního materiálu, který ke svému zboží začal přibalovat i pár kousků speciálně pro nás. K jezdeckým i pracovním botkám se tu a tam objevila nějaká bunda s třásněmi nebo vesta, pak kožené džínsy s oteplenou košilí, kožíšek... a tak se jelo dál. To, co nám velikostí nebylo, vzal do své mohutné komisní náruče kamarád Maxík ve svém krámečku v Týnské uličce, za což mu tímto vřele děkujeme.
A protože jsme začali stále častěji slýchat od našich zpohodlnělých kamarádů reptání "kdybyste tak vystavili fotky těch věcí na netu, to by bylo bááájo", sedli jsme s naším rančovým programistou Chemixem a napsali obchůdek Ihaha.cz. A nejen to - aby "císař dostal to, co jest císařovo", vzal si celou akci oficiálně pod svá slunečná křídla náš Ranč Sluníčko. No a vy tu dnes sedíte a my doufáme, že se vám u nás líbí a že se vrátíte, kdykoliv budete mít chuť a trochu času. Mějte příjemné dny.